Loading Images
Přepluvba z ostrova Santa Cruz na ostrova La Isabela je cca. 45nm, a trvá kolem 10 hodin. Jediné nebezpečí je od intenzivního slunečního záření na rovníku a tak se posádka důkladně zahalila.
Připlouváme k hlavnímu a zároveň jedinému městu Puerto Villamil na La Isabela, který je největší z ostrovů Galapág .
Některé bóje z mapy chybí, jiné jsou navíc. Lachtani jsou se současným stavem zjevně spokojení.
Přpluli jsme za přílivu a tak nebylo zcela jasné, kde je ideální kotevní místo. Naštěstí místní loď nám zavolala na vysílačku a důrazně nám nedoporučila pokračovat v průzkumu a tak jsme se vrátili vedle ní a zakotvili na 6m s použitím i zadní kotvy. Při odlivu jsme sledovali jak kolem vylézají skaliska.
První večer na zcela klidné kotvě. Kotviště je zde výborně chráněné.
Ráno nevěřím svým očím, když pozoruji jak malý tučňák honí kolem naší lodi rybu.
Zdejší druh tučňáků je jedním z nejmenších na světě. Adaptace, v teplé vodě nepotřebují velkou tukovou vrstvu.
Tak jako na ostatních ostrovech je zde vodní taxi, které po zavolání na kanále 14 během chvilky připluje. Isabela je turisticky méně navštěvována a tak všechny ceny jsou vyšší a taxi stojí dvojnásobek, 2 USD.
Po celou dobu naší návštěvy ostrova (4 dny) zde byla JAFIPAPA jedinou cizí lodí.
Hned na skalách u mola nás uvítal krásně vybarvený mořský leguán.
Molo pro výletní lodě bylo obleženo lachtany. Schody do vody jsou již jen lachtaní a lodě přistávají vedle.
Zajímavé je, že přístavní mola jsou ve vedlejší zátoce, než je město Villamil a do města je to kilometr. Taxikářů s pick upy bylo více, než všech lidí pohybujících se na molu. Radost jsme jim neudělali a s chutí jsme se prošli.
Ospalé městečko má jedno náměstí a jeden kostel zvláštního stavebního slohu, připomínající vlny moře.
Interiér kostela je v minimalistickém stylu a oslavována je příroda.
Obraz za oltářem představuje hlavní místní endemity v snové přírodě.
Místo klasicky zobrazovaných zastavení Krista jsou zde výjevy z místního prostředí.
Testujeme místní kavárnu a tiramisu bylo tak dobré, že než jsem stihl fotit, zmizelo z talířů.
V salinách hned u města jsme konečně potkali plameňáky.
Zjevně jsme netrefili ani místo ani dobu, protože se jich procházelo jen pár, navzdory jejich hejnovým zvykům.
O klidném způsobu života svědčí i písčité ulice, včetně pobřežní "promenády".
Město jsme si hned zamilovali, neboť nijak nepřipomíná uspěchaná evropská města.
Zdejší část ostrova je placka a tak uniknout před tsunami lze po 5 km pochodu.
Páju nadchla cedule upozorňující na přecházející ještěry.
Na druhé straně ulice je opět cedule připomínající opilcům, že zde lezou leguáni.
Soně se zalíbilo, že bez košile a bez bot není žádný problém.
Mně se zase líbila neobyčejně dlouhá Happy hour.
Jediné kolo u stojanu bylo s ještěrem.
Krásný způsob recyklace starých pneumatik.
Na pláži jsme našli opravdové draky.
Ještěři jsou větší a světlejší než na Santa Cruz. Adaptace? Asi na písečné pláže.
Ještěři zcela opanovali pláže a byli všude, kam jsi se podíval.
Procházejí se zde sluky a dodržují si odstup 5 m a pak odletí kousek stranou.
Stopy ještěrů v písku jsou díky čáře od ocasu nezaměnitelné.
Celé Galapágy jsou jeden velký park, ale občas je tato skutečnost připomenuta cedulí a pokyny, jak se v parku chovat.
Studium zploštělého endemita. Ještěrka se naposledy setkala s kolem.
Zájem o koupání u Soni nepatrně polevil a koupali jsme se až na další pláži.
Hřbitovy jsou pro Jarku neopomenutelným místem.
Hřbitov u pláže má zvláštní atmosféru a potkali jsme zde místního, který nás srdečně zdravil.
Rodina si postupně z hrobů vybuduje hrobku.
V zadní části hřbitova jsme objevili staré hroby.
Pája objevila osobu narozenou stejně jako ona.
Svačina ve stínu stromů u pláže.
Jídlo bylo pestré, na výběr jsme měli červená nebo zelená jablka.
Fotka s mořskými ještěry se dá pořídit jen na Galapágách.
I Jarka se ráda fotí s ještěry.
Soliska jsou zcela jiným světem, než pláže o kousek vedle.
Kandelábrový kaktus je dominantní rostlinou v suché části ostrova.
Objevili jsme lávové tunely.
Na skalnatém břehu se vystavovali samci mořských leguánů a zjevně měli jasné, který z nich je alfa samec.
Stromové opuncie a kandelábrové kaktusy, to se neokouká!
Fotka jak z reklamy na pálenku z kaktusů.
Jarka dokumentuje alfa samce, který hlídal samice sedící pod ním.
Vlny nechávají samce klidným a spíše si všímá, zda jiný samec nemá zájem o jeho samice.
Když poukážeš na to, že fotky by měly být v pohybu, nezbyde, než se trochu naaranžovat.
Po lovu pelikáni odpočívají v mangrovech. Tento samec si nás pozorně prohlížel, ale spíš ze zájmu než z obavy.
Leguáni jsou ve svém prostředí výborně maskovaní. Zde jsem napočítal 37 samic a tři samce.
Těsně před siestou jsme přišli do restaurace a zjistili, že NEMAJÍ PIVOí! Menu za 5 USD sice měli, ale součástí byl džus z něčeho, co připomínalo hrušky a bylo mimořádně odporné. Jedině Soňa dokázala vypít dvě skleničky.
Polévka byla chutná, ale hospoda bez piva? To jsem ještě nezažil a musel se zeptat na pivo podruhé. Svou informaci nezměnil a tak jsme si dali vodu.
Ryba i kuřecí plátek byly výborné. S naším odchodem obsluha restauraci zavřela a oddala se zasloužené siestě.
Objevili jsme prodejnu se suvenýry a chtěl jsem malého lachtana do kokpitu JAFIPAPY. Obsluha byla mimořádně pomalá a tak než lachtana zabalila, vybral jsem si ještě Osamělého Jorge a situace se opakovala. Nakonec ještě přibyl i mořský leguán a kladivoun.
Pivo jsme si museli dát, a přímo u pláže jsme objevili bar, kde obsluha sice byla v módu odpočinku, ale piva nám hned přinesla a později i vyrobila piňakoládu.
Terejové modronozí se vyskytují jen na Galapágách a za barvu svých noh vděčí konzumaci místních sardinek.
Na Galaágách se ještě vyskytují terejové čevenonozí a těm zase chutnají kalamáry.
Na skalách jsou vzájemně promísené kolonie terejů, pelikánů, tučňáků i ještěrů.
Stačí postavit dřevěnou plošinu 3 m nad moře a vznikne skvělé pozorovací místo.
Ještěři mají o vyhlídku také zájem a zatímco jedna parta chodí po schodech, druhá nenápadně zdolává kamennou stěnu, kde je dokonale kamuflovaná.
Místní tučňáci galapážští jsou opravdu malí a relativně štíhlí.
Když jsme se taxikářce zmínili, že ráno nám plaval tučňák kolem lodi, hned změnila trasu k molu a jela ke skalám, kde se tučňáci sušili.
Konečně nám došlo, proč se zde nesmí plavat na skály. Mysleli jsme, že jde o ochranu lidí, ale jde o zvířata. Plavci by je mohli otravovat při hnízdění.
Další večer jsme kromě západu slunce pozorovali i velké lovící žraloky těsně u skal. Když jsem viděl, jak velké trojúhelníkové ploutve "vaří" vodu, přešla mě chuť na koupání.
Po naší snídani jsme pozorovali snídani terejů modronohých.
Hejno terejů letí nad hladinou a jako na povel se všichni šipkou vrhnou do vody a zmizí pod hladinou. Po chvíli se prudce vynoří , hodí rybu do krku a znovu do vzduchu, šipka atd...
Okrájená zelenina hozená do vody přilákala zdejší mořské hlídače.
Pelikán si klidně sedne a strká hlavu pod vodu, zatímco fregata má jiné peří a vody se ani nedotkne.
Tři samice, fregatka vznešená a pelikáni hnědí.
Přiletěl i racek šedý, místní endemit.
O zbytek zeleniny se rychle postaraly ryby pánvičkové velikosti.
Odpoledne jsme vyjeli na výlet s průvodcem.
Nejprve jsme pluli okolo naší lodi na komentovanou prohlídku tučňáků, terejů a ještěrů.
Hlavní cíl výletu byla procházka po chráněném hnízdišti na ostrůvku Tintoreras.
Lachtani a ještěři jsou všude kam se podíváme.
Lavičky jsou zde stavěny přímo na lachtaní míru.
Je zajímavé, že mořští leguáni si ke kladení vajec vybírají takto nehostinnou část ostrova.
Potkávali jsme jak samice, tak i mláďata stará několik měsíců.
Ostrůvek má velmi členité pobřeží s chráněnými zátokami.
V tomto kanále přes den odpočívají 2 metry velcí žraloci bělocípí a potkali jsme zde i dvě velké karety.
Samec se samicí mořského leguána.
Dominantní samec se svým harémem.
Samička před snůškou.
Na celém ostrůvku jsou jen mangrovy a skály.
Po návratu z výletu jsme na molu našli spokojeně odpočívající samce. Vypadali jako bráchové a také možná i byli.
Vodním taxi plujeme zpět na naší JAFIPAPU.
Najít plachetnici nebyl pro taxikáře žádný problém, neboť po celou dobu pobytu jsme zde byli sami.
Už příprava na západ slunce byla parádní.
Po šesté hodině slunce zapadá a v půl sedmé je tma.
Při odlivu vystupují skalky, které by neodpustily chybu neopatrného lodivoda. Ještě, že nás kolega při hledání místa na kotvení varoval.
A jedeme na další výlet, tentokrát větším člunem a obsadili jsme místo v prvním patře hned u kapitána.
Výhled z flybridge je úžasný.
Islote La Unión je skála daleko od pobřeží plná života.
Vrchní patro obsadili terejové modronozí spolu s pelikány hnědými.
Spodní patro patří lachtanům a je mi záhadou, jak tam dokáží vyšplhat.
Síla pohonu 2x 250 koňí je znát a na klidné hladině člun téměř letí.
Síla pohonu 2x 250 koňí je znát a na klidné hladině člun téměř letí.
Kapitán Ronaldo byl borec a bylo vidět, že to nedělá poprvé.
Krásná příroda, teplá, křišťálově průhledná voda a ryby, želvy, žraloci, rejnoci, terejové atd...
Výstup nebyl úplně jednoduchý a pomáhal i další člen posádky.
Los Tuneles jsou vytvořeny tekoucí lávou a tyto krásy byly objeveny rybáři v polovině minulého století.
Krásná příroda, teplá, křišťálově průhledná voda a ryby, želvy, žraloci, rejnoci, terejové atd...
Společná fotka s pěnkavou sice nebyla zamýšlena, ale přiletěla a podařilo se jí správně usednout do středu záběru.
Bylo nás sedm výletníků a národnostně jsme jasně vedli nad Holanďany a Němcem.
Po procházce jsme rádi skočili do vody a plavali s průvodcem skrz tunely.
Útesníci, neboli pyžamové ryby.
Soňa byla mimořádně statečná, neboť toto bylo její první šnorchlování.
JaPa, naše společná fotka od Darwina.
Siby skvrnité proplouvaly mezi tunely.
Při odplutí jsme pozorovali odpočívající tučňáky.
Tučňáci jsou ve vodě neuvěřitelně rychlí, doslova létají.
Volavka šedá a pod ní je tuleň. Tuleni nejsou příliš společenští a zde se vyskytují jen sami na skalách.
Další šnorchlování jsme podnikli v zátoce plné velkých želv, které lidi nijak nevzrušovali a věnovaly se jen krmení.
Bonusem byli mořští koníci, kteří jsou zde stále vzácnější. Bohužel pod vodou v malé hloubce jsou téměř neviditelní a nedají se dobře fotit.
Ani s kontrastním listem za koníkem nedokáže GoPro zaostřit a fotka koníka je v pravdě mizerná jako pivo v Pekyni.
Pokyn byl jasný: Nedotýkat se želv! A to občas znamenalo jít jí z cesty, neboť jinak by se o nás otřela.
Pod útesem odpočívali žraloci bělocípí.
Vůbec se nám nechtělo končit se šnorchlováním, ale byl čas na návrat.
Při druhém šnorchlování Soně zářily oči štěstím.
Vesty jsme si po ponorech dobrovolně navlékli, neboť krásně hřály.
Společná fotka se skvělým průvodcem Darwinem.
Vraceli jsme se kolem opuštěné JAFIPAPY.
Hned po vystoupení z lodi se spolu válí lachtan a leguán.
Skupina ještěrů se vyhřívá u cesty na vodní taxi.
Partička samců, samice se schovávají na kamenech, kde nejsou nápadné.
Isabela je krásná a nadchla nás svou opuštěností (o turistu jsme téměř nezavadili) a všudypřítomnými zvířaty.