Loading Images
Na svahu za námi žijí místní vojáci (RSMA), kteří místo zbraní mají bojové písně a každé ráno v šest hodin je hlasitě vyřvávají.
Hlavní město Atuona je ve vedlejší zátoce a nad ním se tyčí hora s vrcholem věčně zahaleným mrakem.
Na počátku pochoďáku ve více než 30 stupňovém vedru.
Na počest přihlášení do Francouzské Polynésie jsme si vzali slavnostní bílé košile.
Na samém konci zátoky sídlí kolonie fregatek.
Do zátoky ústí malá řeka ,ze které místní čerpají vodu. Na celém ostrově není pitná voda a tu lze pouze koupit v PET lahvích.
Kolem cesty jsou hojně vysázeny plumérie. Kromě krásných a voňavých květů, které si místní ženy strkají do vlasů, má plumérie využití i v tradiční medicíně. Používá se i při léčení úplavice, syfilisu, cholery a dalších...
Závěr pochodu je z kopce a Atuona nás vítá kokrháním kohoutů.
Jednoduše a rychle, po vyplnění webového dotazníku, jsme vyřídili přihlášení do FP na místní Gendarmerii a to hlavně díky členství v EU (státy mimo mají povolení jen na omezený počet měsíců a musí složit deposit ve výši letenky domů pro všechny přihlašované). Následně Jarka objevila kadeřnictví a štěstí bylo přímo hmatatelné.
Sochy Tiki jsou všude.
Ač se to z pohledu na úžasnou přírodu nezdá, jsme ve městě, kterým protéká řeka a vítr odvál mraky z vrcholů okolních hor.
Místní fotbalový klub má místo reklam krásnou malbu. Zelená je i tribuna.
V celém městě jsou jen tři restaurace a tato jediná se pyšní možností WiFi. Je sice placená (500CFP tj. 4EUR), ale hlavně, že je zde tato možnost. Plnit blog přes data je velmi pomalé a hlavně drahé.
Restaurace je zároveň hotel a má i stoly jen pro pití ,viz v popředí.
Výhled z terasy restaurace na městskou pláž zkrášlují orchideje.
Kávou a zmrzlinou testujeme kvalitu restaurace. Tato nás nadchla, protože kopečky zmrzliny byly opravdu velké.
Drží se zde siesta a přes oběd obchody zavírají. U některých jsme ani netušili co prodávají.
Tetovací studio jsme vynechali, spíše si pořizujeme figurky zvířat a ty se stávají součástí JAFIPAPY.
Velký mangovník byl čímsi zvláštní.
Při detailnějším pohledu lze objevit kolo zaparkované 4m nad silnicí. Zdá se, že na něm už dlouho nikdo nejel.
Zavřeno bylo vše včetně turistických informací.
Cestou zpět do přístavu jsme pozorovali neobvykle klidný Tichý oceán a ostrov Mohotani, okolo kterého jsme připluli z Galapág.
JAFIPAPA je díky barvě a také velikosti 36 stop lehce pozorovatelná a při setkání s ostatními jachtaři většinou vědí, že jsme ze žluté plachetnice.
Z výletu do Atuony jsme si přinesli pivo a ještě vlažnými doušky definitivně ukončili "suchý únor".
Vlajka Francouzské Polynésie je jako Rakousko s katamaranem, mořem a sluncem. Markézy mají vlajku jako je naše, jen barvy se liší a portrét Tiki je na důstojném místě. Ani si nechceme představit, jak by vypadala česká grafika v modrém klínu.
Tamagoči Tohatsu odmítalo startovat. Láďovou vylučovací metodou, tj vstřikem náprstku benzínu pod svíčku, jsme se posunuli při řešení problému k vyloučení vady v elektrice. Motor spokojeně blafnul.
Problém v přívodu benzínu nás dovedl k demontáži karburátoru a nalezení usazenin z vyschlého benzínu. Tryska sice nešla vyšroubovat, ale pomocí proplachování, šťourání jehlou a profukování se jí povedlo zprovoznit. Netrvalo to ani 4 hodiny a motor začal startovat a spokojeně přede. Ještě jednou nás sice nechal veslovat, ale to jen abychom nezapomněli na řádnou péči.
Stromy zde nádherně kvetou a květy mění svůj vzhled, viz následující fotka.
Předchozí květ poté co odpadne ze stromu.
Při další cestě do města jsme si půjčili malé auto. Všichni zde sice jezdí pick upy a s kosočtvercem nesmíme mimo asfalt, ale na doplnění zásob do lodi bude výborné. Potřebujeme alespoň 100l vody, pivo, víno a nějaké potraviny.
Na Markézách funguje pošta a tak konečně posíláme 14 pohledů z Galapág.
Restaurace Relais Moehau.
Trochu mě překvapilo, že nenabízejí pivo, ale asi jiný kraj, jiný mrav.
Salát se sýrem. Obzvláště zálivka byla excelentní.
Salát se šunkou.
Restauraci v interiéru hlídají podivní strážci.
Zvláštní vidle asi sloužily k chytání lidí za krk. Přeci jen jsme v kraji bývalých lidojedů.
První část nákupu připravena k nalodění do dingy. Tyč bude k rýžáku, kterým drhneme palubu. Koš na lodi již drží jen díky lanům a nový je sice měkký, ale zdá se být houževnatý.
Na výletě autem do vnitrozemí ostrova Hiva Oa.
Z neprostupné džungle vyrůstají stromy vysoké přes 30m.
Některé stromy vypadají jako uschlé, ale patrně jde jen o trik, jak přečkat období sucha.
Místní letiště přijímá letadla z celé Francouzské Polynésie.
Měli jsme štěstí a zrovna přistálo letadlo. Poklid na letišti tím nebyl ani v nejmenším narušen. Místní stánek s občerstvením nabízel několik vod v PETkách a dva balíčky citrónů. Jeden jsme si koupili a tím prodavačce způsobili šok.
Jako vrchol zabezpečení letové dráhy slouží brána, kterou lze jednoduše rukou odsunout. Zajímavé bylo, že právě vyjížděl pick up bez registrační značky. Asi sekal trávu a značka upadla.
Názorné srovnání plochy Francouzské Polynésie s Evropou.
Zátoka Puama, kde se ukrývají velké sochy Tiki.
Vnitřní část ostrova by byla pravou výzvou pro každého batůžkáře.
Po asfaltové cestě následovala hliněná a ta pokračovala betonovou, na které byla spousta popadaných kamenů.
Silnice klesá do zátok, aby následovalo stoupání a sjezd do dalšího údolí s pláží.
Cíl našeho výletu, vesnice s velkými sochami Tiki.
Úžasné a jediné občerstvení ve vesnici. Někde se zde ještě ukrývá luxusní tradiční restaurace, ale tam je prý nutno se předem objednat.
Vývěsní štít sliboval lecos, realita byla mnohem jednodušší.
V Bufetu jsme si dali si kávu s kokosovými plackami. Drobnou chybou bylo dát si ledovou kávu, protože další den jsem byl patrně díky ledu z místní řeky, dost nepoužitelný. Vše však chutnalo znamenitě.
Kokosové placky z domácích zdrojů, k dokonalosti by to chtělo džem.
Ve vesnici jsme byli jediní turisti a tak paní ze stánku nás opustila a šla na chvíli asi domů, aby se po čase vrátila a zkontrolovala, kolik kokosek jsme snědli. Dost jsme ji překvapili, že chceme platit a nastal rychlokurz sčítání, kdy její pokus jsem škrtl a napsal evropskou verzi. Paní se smála a rychle se vytasila s poplatkem za návštěvu velkých soch a tak jí požadovaná částka nakonec stejně vyšla.
Možná zde jednou bude kostel, zatím je jen posečená louka.
Velké sochy Tiky byly nalezeny v džungli na konci 19. století a muselo dát hodně práce dostat je na toto místo. Není jasné, jak staré jsou a údaje na tabulkách ve francouzštině hovořili od 10 000 let po 12. století našeho letopočtu. Faktem je, že budou staré a jsou větší než my.
Sochy jsou nyní chráněny stříškami a nesmí se jich nikdo dotýkat. Stejně bychom si to nedovolili, nevíme, zda jsou to dobří nebo zlí bohové.
Některé hlavy mají jen těžko rozpoznatelné rysy, jiné na nás hleděli obříma očima.
Tato socha vůbec není z říše lidí. Teorie o návštěvě mimozemšťanů je lehce pochopitelná.
Co mohlo přimět sochaře tehdejší doby zpodobnit něco tak ulítlého?
K velkým sochám Tiki jsme se přibližovali opatrně, abychom nijak nepřekročili jejich osobní hranici a nenaštvali je.
Vzpomínka na Golema nám naskočila okamžitě, tato Tiki bude ještě starší a její výraz tváře již setřel čas.
Některé sochy mají tak velké hlavy, že to vypadá, jako by byly v helmách.
Socha se skafandrem? Jen ta identifikace samčím pohlavím se zdá být navíc.
Zezadu sochy mnohem více připomínají lidi, konkrétně ženské postavy, ale třeba se jen sochař zasnil.
Bílý ibišek nás vrátil do pozemské krásy.
Ohromné listy batátů vyniknou ve srovnání s lidskou postavou. Jarka sice měří jen 164cm, ale je hodně před nimi.
Od tohoto místního umělce jsme si nakonec koupili mantu, která je v lodi naproti harpii z Panamy.
Pláž ve vesnici nelákala ke koupání vzhledem k vlnobití, ale pro tyto situace mají místní připraveny grily.
Stovky metrů pláže bez jediného koupače.
Na kopcích se tyčí skály připomínající hrady.
Z pláže je možné zahájit výstup na hřebeny hor.
Vše je zde nějak větší. Zalisovat si zde herbář by dalo hodně práce.
Některé juky si k uchycení se na svahu pomohou kořeny ve tvaru chůd.
Je neuvěřitelné, jak tyto kořeny dokáží udržet více než 10m vysoký strom.
Mapy Google nám ukazovaly, že jsme poblíž sochy Tiki. Najít ji v džungli nebylo vůbec jednoduché.
Pohled na nebe se ztrácel v zeleni.
Zvláštní druh strelicie byl čistě žlutý.
Divoké banány budou za týden připraveny ke sklizni.
Občas jsme šli po cestě a Jarka kopáním zkušeně odhadovala množství kokosového mléka.
Nakonec jsme ji našli! Socha Tiki Souriant ukrytá v džungli.
Socha se tvářila tak dobrácky, že jsme si dovolili si k ní sednout a přátelsky se jí dotýkat.
V pozadí je drobná zábrana, kterou bylo třeba překonat při návštěvě u sochy Tiki Souriant.
Ve vyšších polohách ostrova rostou borovice porostlé lišejníky.
Mezi dvěma borovicemi se ukrýval jednorohý býk.
Stromy jsou zde obrostlé kapradinami a jinými rostlinami.
Jarka se na safari vrhla do focení přírody.
Býci byli naštěstí uvázáni a přímé nebezpečí nehrozilo.
Všudypřítomné kozy jsou dobře maskované.
Ve městě Hiva Oa je kulturní centrum plné soch Tiki. Následujících 20 fotografií je z tohoto místa a ponechávám na osobní fantazii, co symbolizují.
Jsme zpět v naší oblíbené restauraci Relais Moehau a plním blog za pomoci kávy a zmrzliny.
Večer propadáme hraní karet. Vždy nejprve Prší a pak Žolíky.
Terejové más cestou na Galapágy připravili o frklík (ukazatel směru větru) a až na Markézách se nám podařilo zakoupit nový.
Frklíku se taky říká Windex dle firmy, která výrobku dala jméno. Zbývalo jen vylézt na vrchol stěžně, starý odstranit a nový namontovat. Lehce se řekne, ale na kotvě ve vlnách je to docela výzva.
Mraky zakrývající vrchol hory nad Atuonou .
Na hřbitově Paula Gauguina nejprve najdete hrob belgického šansoniéra, herce, režiséra, mořeplavce a letce Jacquese Brela.
O jeho oblibě svědčí mnoho vzkazů a dárků.
Hřbitov je vysoko nad městem a hroby jsou obklopeny zelení.
Hrob Paula Gauguina je uprostřed, pod velkou plumérií.
Socha Divoch od Paula Gauguina.
Gauguin má nádherný výhled na zátoku Atuona.
120 let po pohřbu a o hrob je stále pečováno. Zdobí ho i jeden z jeho známých obrazů.
Jarka se pustila do průzkumu vrchních pater hřbitova.
Celý hřbitov je pokryt plumériemi a nedalo mi to nepodělit se o jejich krásné květy.
Chlebovníků jsou zde spousty a jejich plody se válejí po silnicích.
Vzali jsme to obráceně, nejprve hřbitov a poté prohlídka díla obou umělců.
Dřevěná verze sochy Divoch od Paula Gauguina, bronzovou variantu má na hrobě.
Sochy na motivy původních soch.
Při pohledu na tuto partičku mi nikdo nevymluví, že v té době již byl kanibalismus vymýcen.
Muzeum má architekturu ve stylu původních staveb s výzdobou soch Tiki.
Polynéský katamaran, postavený dle původních plánů byl funkční a plul mezi ostrovy.
Dům ve kterém žil a tvořil Paul Gauguin.
Expozice Jacquese Brela byla skromnější.
Všechny zážitky jsme jako obvykle strávili v naší oblíbené WiFi restauraci.
Jednou za měsíc na ostrov Hiva Oa připlouvá nákladní loď se vším potřebným.
Ve stejný den připlul i tradiční katamarán a to byla velká sláva plná bubnování a foukání na polynéské tuby.
I v ráji dokáže pršet a opravdu pršelo celou noc a dopoledne do deseti hodin. Pak mraky zmizely a bylo opět azuro. Teplota ve stínu 33 C a voda 30 C.
Vajíčka se šunkou jsme si nenechali zkazit ani mravenci, kteří se vyrojili z bagety. Naše žaludeční šťávy si s nimi hravě poradily.
Jarka si ozdobila expediční klobouk nášivkou s Boobies.
Večer velká loď v klidu odplula.
Potřebovali jsme doplnit vodu a tak jsme si na den půjčili auto a navozili 200l pitné vody.
Přesun z dingy na loď ve vlnách je s 20l barelem vždy zajímavý, ale povedlo se dopravit všechny.
Naše nádrže jsou opět plné!
Dokonce zbylo i na rezervní kanystry.
Jarka si zaskočila k francouzské kadeřnici a s výsledkem jsme všichni spokojení.
Na oslavu jsme zaskočili do "naší" WiFi restaurace a dali si oběd na rozloučení s Hiva Oa. Doufáme, že zítra dorazí vany z Tahiti a budeme moci odplout.